Území projektu

Zeměpisná poloha území projektu

Tento projekt poprvé nabízí možnost propojit znalosti o houbách v přeshraničním regionu Šumavy. Území projektu pokrývá Bavorský les v Dolním Bavorsku a část Horní Falce na německé straně a na české straně široký pás od Českého lesa po Novohradské hory. Na rakouské straně je území doplněno o přiléhající části oblastí Mühlviertel a Waldviertel. Spadají tam dva národní parky, několik přírodních parků a chráněných krajinných oblastí.

Oblast projektu
Území projektu (černá hranice) s národními parky Bavorský les a Šumava (zelená plocha)   obraz: Karasch, Kunze

 

Geologie a ekologie území projektu

Srdečně vás zveme na průzkum území tohoto projektu. Zde je ovšem třeba jít hlouběji, abychom se mohli podívat zespoda. Geologie a ekologie nejsou vázané politickým dělením, ale jsou konzistentní na celém území. A tak, pokud jste na Šumavě (ať už na české, rakouské nebo německé straně), stojíte uprostřed Moldanubika. Tak geologové nazývají část evropského podloží, která je pojmenovaná podle řek Vltava (německy Moldau) a Dunaj (latinsky Danubius), které protékají touto středoevropskou oblastí. Podloží této oblasti je z velké části pokryto různými usazeninami, např. v předhůří Alp a v oblasti Švábské a Franské Alby. Ovšem ve Vogézách, Černém lese a samozřejmě na Šumavě je podloží obnažené, protože tyto horské masivy byly vyzdviženy jako tektonické hroudy a většina usazenin byla odnesena erozí.

Šumava je v rámci Moldanubika jihozápadní okraj Českého masivu, který na českém území sahá k Praze a Brnu. Peter Rothe (Die Geologie Deutschlands [„Geologie Německa“]; primus Verlag) o Šumavě říká: „[es] dürfte in ganz Deutschland geologisch kaum komplizierter zusammengesetzte Regionen geben“ (v celém Německu nejspíš nejsou oblasti s tak složitou geologií).

Komplikovanost území spočívá z části v matečné hornině, jejíž rozmanitost sahá od písčitých hlín přes vápence až po vyvřelé horniny, částečně pak v jeho výjimečném stáří. Tektonické vrásnění podloží probíhalo převážně v geologických obdobích devonu a karbonu, tzn. před cca 400-300 miliony let, zatímco matečná hornina částečně pocházela z období proterozoika a je tedy starší než 550 milionů let. Pro srovnání: orogeneze Alp začala v období pozdní křídy před asi 70 miliony let.

Proč tedy nyní navzdory vysokému stáří a dlouhé době zvětrávání ční některé části Šumavy výše než jiné? Je to způsobeno převážně dodatečným zdviháním různé intenzity. Nejlépe můžeme tento jev pozorovat, pokud se k pohoří blížíme od jihu, resp. jihozápadu. Stojíme-li poněkud jižně od Dunaje, je dobře viditelné štafetovité uspořádání s několika za sebou ležícími řadami horských hřbetů různé výšky, které začíná prvními nejnižšími vrcholy o výšce asi 400 m a pokračuje až k horskému hřbetu Javoru, Roklanu, Luzného a Plechého s výškami od 1 370 do 1 460 m. Tato horská pásma jsou uspořádána souběžně s protáhlým tvarem Šumavy ve směru severozápad-jihovýchod. Zalednění můžeme prokázat pouze u nejvyšších horských vrcholů, kde došlo k vytvoření karů s malými morénami (např. na Javoru). Průběh horských pásem sledují rozsáhlá podélná údolí, často utvářená řekami: horní toky řek Vltavy, Otavy a Große Mühl se táhnou od SZ na JV, zatímco téměř polovina toku řeky Regen (Řezná) má orientaci opačnou. Zejména údolí řeky Regen nám dokazuje, že tato údolí částečně odpovídají tektonickým zlomům. Řeka sleduje průběh geologického jevu zvaného Pfahl – jedná se o křemennou výplň trhliny, která vznikla pravděpodobně v třetihorách. Probíhá od Ambergu až k Linci a nejlépe je odkryta v údolí řeky Regen jako bílá stěna zvaná Teufelsmauer (Ďáblova stěna). Na západním konci údolí je skalní podklad částečně prohlouben do příkopu, čímž mezi obcemi Schwandorf a Roding vznikla oblast s dosud zachovalými sedimenty: jedná se o vápence a pískovce z období svrchní jury a křídy.

Vedle této ohraničené lokality výskytu malmských vápenců a pískovců, k níž lze přiřadit ještě další menší kry (např. malmské vápence na Helmbergu u Straubingu nebo Winzerské vápencové kry v blízkosti Deggendorfu, které byly vyzdviženy při zdvihu skalního podkladu) je horninové složení určováno křemitými horninami. Nejrozšířenější jsou ruly, svory a žuly. Lokálně omezeně se však vyskytují i četné další horniny, vápenato-silikátové, mramory s doprovodnými břidlicemi, diority, amfibolity a gabra. Na severním okraji území dále vystupují zelenokameny. Celkově vzato tedy převažují nízkobazické až vysoce bazické a z větší části nevápnité nebo jen částečně vápnité horniny. Významnou výjimku však představují velká údolí táhnoucí se z jihozápadu a jihu do vnitřních částí Šumavy, neboť do nich byly výrazně zafoukány spraše, např. ve Waldviertelu mezi obcemi Mauthausen a Freistadt nebo severně od Straubingu v údolí řeky Kinsach. Horninovému složení odpovídá také půdní výbava Šumavy. Mimo nejvyšší horské hřebeny jsou nejvíce rozšířeny (para-) hnědozemě, v lokalitách s obzvláště mělkými půdami se pak připojují rankery a surové půdy. Vysoké hřebeny nesou převážně horské podzoly. Podzoly se pak vyskytují také v nížinách vedle půd ovlivněných podzemní vodou (gleje aj.). Na svazích a plošinách s dostatkem dešťových srážek a v ledovcových karech mohla vzniknout vrchoviště a v nivách řek a větších potoků pak rašeliniště zásobovaná podzemní vodou, která jsou však v současnosti stejně jako vrchoviště nezřídka ovlivněna odvodňovacími systémy, zemědělstvím a lesnictvím.

Geologie

vysvětlivky ke geologické mapě
geologická mapa

 

Odhlédneme-li od zvláštních stanovišť, jakými jsou bažinaté půdy v nivách nebo jižní svahy s polosuchými trávníky na rankerech, je potenciální přirozená vegetace dána kdysi nízkou bazicitou půdy a poměrně chladným klimatem s velkým úhrnem srážek. Zhruba řečeno, téměř celá Šumava by měla být zalesněná. V nižších polohách by se jednalo o různé bučiny, resp. bukovo-dubové a bukovo-habrové lesy, které by s narůstající výškou přecházely v lesy bukovo-jedlové, přičemž v nejvyšších polohách bychom našli smrkové lesy včetně rašelinných a podmáčených smrčin. Tento obraz byl však samozřejmě dalekosáhle změněn člověkem; les byl potlačen ve prospěch ploch pro pole, louky, pastviny a sídla, až do nejnižších poloh byly vysázeny smrkové lesy, jedle ustoupila atd. V současnosti tedy škála sahá od částečně intenzivně zemědělsky využívaných ploch přes intenzivně a extenzivně obhospodařované lesy až po chráněné lesní plochy v obou národních parcích. Pro mykologii je vedle této různorodosti stanovišť relevantní také rozmanitost původních, kulturních a neofytických rostlinných druhů.

Překlad z němčiny: Markéta Moudrá

 

 

Hochmoor
vrchoviště       foto: Lukas Haselberger

 

Bild aus der Lusenregion
z Luzného   foto: Lukas Haselberger

 

Buchenwälder
bučina   foto: Lukas Haselberger

 

Fichtenwald
smrčina   foto: Lukas Haselberger

 

Wiesen
louky   foto: Lukas Haselberger

 

Seen
jezera a plavební nádrže   foto: Lukas Haselberger

 

Hochlagenwälder
horské smrčiny   foto: Lukas Haselberger